Vypravování

 

Základní poznatky:

ñ     Vypravování událostí, zážitků svých i jiných osob patří k nejčas­tější složce lidské komunikace.

ñ     Vyprávíme si, co se nám přihodilo, čeho jsme byli svědky, chceme se někomu svěřit, chceme někomu sdělit něco důležitého.

ñ     Vyprávění je podstatnou složkou uměleckého stylu, je základem děl epických.

ñ     V dětském věku jsme se s vyprávěcím postupem setkali při po­slouchání pohádek, pověstí, později při čtení povídek, románů.

ñ     S vyprávěním se setkáme i v tvorbě publicistické, dokonce i v ně­kterých pracích odborných - např. v dílech historických či životo­pisných.

 

Podstata vypravování

ñ     Při vypravování se soustřeďujeme na událost, která se odehrála, mluvíme o zápletkách, konfliktech a jejich řešení.

ñ     Události líčíme jako jedinečné, neopakovatelné, ale zároveň typické pro jisté typy lidí, pro určitou dobu nebo prostředí.

ñ     Můžeme také vypravovat přečtený příběh nebo děj filmu; v tom případě hovoříme o reprodukci, reprodukovaném ději.

 

Kompozice vypravování

ñ     Vypravování zobrazuje nejen událost, o níž hovoří autor nebo vy­pravěč, ale zachycuje rovněž prostředí, charaktery osob, jejich du­ševní vlastnosti, motivy jednání, zachycuje také jejich řeč.

ñ     Tím vším je vyprávění značně složité a je třeba, aby bylo kompozičně dobře a přehledně uspořádáno.

ñ     Vypravěč může a má své vyprávění prostoupit i jinými slohový­mi postupy, jako je popis, charakteristika, také úvaha, někdy se uplatní i krátký výklad.

ñ     Všechny tyto slohové postupy je nutno dobře vyvážit a vhodně uspořádat.

ñ     Můžeme např. své vyprávění začít tím, že vylíčíme pro­středí, krajinu, kde se příběh odehrává, seznámíme posluchače (případně čtenáře) s osobami, pak rozvineme příběh, uvedeme kon­flikt a můžeme uvažovat, proč k němu došlo nebo jaký bude mít dopad atd.

 

Základní vyprávěcí postup

ñ     Nejčastějším postupem je vypravování dějové linie v tom sledu, jak šly události za sebou.

ñ     Mluvíme o vytváření postupné linie dějo­vé.

ñ     Děj se vyvíjí plynule, události vyplývají jedna z druhé, příběh je přehledný.

ñ     Někdy vypravěč uvede některou dějovou složku dodatečně, bývá to například v detektivních příbězích.

ñ     Jindy se děj odehrává pozpátku - retrospektivně. Čtenář (poslu­chač) už ví, jak příběh skončil, ale neví, co všechno se předtím ode­hrálo.

ñ     Takový postup se uplatňuje zejména ve vzpomínkách na mi­nulost.

ñ     Základní dějová linie může být také přerušena - do děje vstu­puje např. nová osoba neboje zařazena úvaha, líčení krajiny apod.

ñ     Protože tento postup vyprávění zpomaluje, nazývá se retardač­ní.

ñ     Někdy se události vypravují po částech za sebou, takže sleduje­me paralelně (souběžně) dva děje (nebo více dějů).

ñ     Jindy se rozehrává více příběhů, pak se jedná o vyprávění si­multánní.

ñ     Takto složitě vypravované děje se uplatňují v umělecké litera­tuře a mají vyvolat napětí a zájem čtenářů.

 

a)  Otevření  děje

Možností je více, záleží na fantazii a schopnostech autora.

1. Líčením přírody:

Toho roku bylo léto tak parné, že lidé chodili po ulicích jako máto­hy a zdáli se být pokryti prachem.

Prachem bylo pokryto i všechno ostatní. Květiny ztratily své původní barvy, růže, fialky i tulipány byly smutně šedivé, pokud vůbec ještě byly...

2. Časovým údajem:

Událost, o které chci vypravovat, se stala v létě roku 1918, kdy už se válka chýlila ke konci, ale v tomto kraji se události válečných let datovaly jaksi pozpátku...

3. Popisem a charakteristikou hlavní osoby:

Jan ze mlýna, kterému se tady říkalo Mlýnský, ačkoli to vůbec ne­bylo jeho jméno, vypadal naprosto jinak než všichni ostatní. Byl tak starý, že už se nikdo na jeho léta ani neptal, ale nepatřil k moud­rým starcům, spíš k věčným dětem. Rád se smál - a smával se věru všemu. Jindy se aspoň usmíval, neboť tohoto Jana nic netrápilo. Aspoň si to lidé o něm mysleli a on jim to nevyvracel. Jan s lidmi nemluvil. Jan byl němý.

4. Anekdotou:

Abyste pochopili příběh, který vám chci vypravovat, poslyšte nejpr­ve anekdotu, která k němu neomylně patří.

Ptal se pan katecheta v hodině náboženství:

Tak nám, Pepíčku, řekni, podle čeho poznal Pán Bůh, že Adam a Eva pojedli jablko ze stromu zakázaného. Podle ohryzku, prosím, odpoví Pepíček snaživě...

5. Hádankou:

Kterou stranu mince nazýváme líc a kterou rub? (Pak je vhodné pokračovat buď krátkým zamyšlením, nebo krátkým výkladem.)

6. Tajemstvím:

Už se nikdy nedovím, co měla stařenka na mysli, když tak často mluvila o božích mlýnech...

7. Otázkou:

Víte, kde leží obec Ostrovany?

8. Otázkou deliberativní (nečekáme na ni odpověď):

Jak se mohlo stát, že jsem po celou dobu neměl ani tušení, co se kolem mne děje?

9. In medias res (přímo do středu věci, děje):

Haló! Propána, to jsi ty? Odkud voláš?

Nebo: Adélko, ozvalo se z vedlejšího pokoje. Jsi tam, Adélko?

10. Začínáme od konce:

Tak starý Dodínek už umřel. Budiž mu země lehká.

 

b) Uzavření  děje

1. Příběh dovršíme do konce, děj se uzavírá:

Princ s princeznou měli krásnou svatbu a žili spolu šťastně, dokud neumřeli.

2. Děj zůstává otevřen - problém je nevyřešený:

A tak se pořád ptám, jak to s námi bude dál...

 

c) Rozvíjení  děje

ñ     Platí toto pravidlo:

ñ     Vypravěč musí příběhem zaujmout.

ñ     Vyprávěcí postup:

ñ     příběh se otevírá – expozice

ñ     vymyslíme zápletku

ñ     zápletku stupňujeme, zvyšujeme napětí

ñ     zápletku rozuzlíme

ñ     Plastičnost příběhu spočívá v tom, že nevypravujeme jen strohý děj, ale vylíčíme prostředí, podáme přesný popis a výstižnou cha­rakteristiku hrdiny, do vyprávění vkládáme své úvahy, komentáře apod.

 

Řeč vypravěče a řeč postav

ñ     Ve vypravování vycházíme ze správného rozložení řeči autorské a řeči postav.

ñ     Autorská řeč (řeč vypravěče)

o       je založena na epické objektivnos­ti

o       autor se na příběh dívá z nadhledu.

ñ     Řeč postav

o       promluvy jednotlivých osob příběh hodnotí, komen­tují, vnášejí do něj své úvahy a subjektivní pocity

o       vypravěčem příběhu může být

o       jednak sám autor, pak mluvíme o. er-formě,

o       jednak může děj vypravovat některá z postav (nebo více postav), pak mluvíme o ich-formě.

ñ     Postavy hovoří buď:

o       přímo, pak je jejich přímá řeč realizovaná i graficky: dvojtečky, uvozovky;

o       nebo nepřímo, pak mluvíme o řeči polopřímé

ñ     V moderní próze se druhý způsob uplatňuje častěji.

ñ     Zvláštností vypravování může být i oslovování čtenáře.

ñ     Vypra­věč se může v průběhu vyprávění na čtenáře obracet jako na jed­noho z účastníků děje.

ñ     Může mu např. klást otázky, může s ním Jakoby" polemizovat.

 

Jazyk vypravování z hlediska spisovnosti

ñ     V uměleckém vypravování se užívá všech vrstev národního jazy­ka, všech prostředků spisovného jazyka, ale také prostředků nespisovných.

ñ     Platí:

o       autorská řeč má co nejvíc zachovávat normu spisovného jazyka, odchylky používat jen příznakově.

o       postavy naopak mohou být - a také bývají - charakterizovány řečí, uplatňuje se zde např. nářečí, nespisovné výrazy, výrazy expresivní apod.

 

Slovník vypravování

ñ     Stručně řečeno: je neomezen.

ñ     Autor má používat slov významově bohatých, jeho mluva má být výrazná, působivá, musí umět praco­vat se všemi druhy slov, uplatňovat slovesa, když chce docílit dy­namičnosti, používat jmen, chce-li přesně a výstižně pojmenovat či hodnotit, vědět, kdy je vhodnější citoslovce, jak co nejlépe vyjád­řit další okolnosti děje, např. určení času, místa...

ñ     Ani spojky ne­jsou zanedbatelné, mohou děj např. zpomalit nebo stupňovat.

 

Syntax vypravování

ñ     I když převažují věty oznamovací, uplatňují se i věty tázací, prací, zvolací, neboť nejvýstižnějším způsobem charakterizují mezilid­skou komunikaci.

ñ     Vedle vět jednoduchých jsou zde zastoupena také souvětí, do­konce souvětí složitá.

ñ     Z vedlejších vět jsou nápadně často používány věty časové, ale také příslovečné místní, dále věty důvodové, účelové, podmínkové.

ñ     Střídají se jednočlenné věty slovesné s neslovesnými, věty krátké s dlouhými, najdeme tady věty parentetické čili vsuvky, také sou­větí juxtaponované - hlavně ve vnitřních monolozích postav.

ñ     Mno­hotvárnost vět záleží na autorovi, jak dokonale zná mateřštinu a jaký má jazykový cit.

 

Tato stránka WWW je 26